Meditace sledování těla a mysli

Líbí se vám článek?
[Total: 1 Average: 5]

Jakmile se člověk naučil nedat se rozptylovat vnějšími podněty, může se v základní meditaci soustředit na řadu různých předmětů.

Nejvhodnějším objektem je vlastní tělo. Začněme s pokožkou, se všemi jejími hmatovými a tepelnými vjemy, pak zkoumejme pomocí vlastní představivosti jeden po druhém tělesné orgány a jejich funkce, a když jsme celé tělo v duchu důkladně rozpitvali, pokusme se představit si nestálost a prázdnotu jeho existence.

Na příkladu vlastního těla si začneme jasněji uvědomovat, že všechno je vzájemně propojeno a každá část závisí na ostatních, má-li správně fungovat, a ony zase na ní.

Právě toto cvičení se používá, pokud je na ně meditující připraven, pro hledání toho, co nazýváme „já“, nebo svou duší.

Meditace zkoumání mysli

Stejně jako u předchozích meditací bude i tady dalším krokem zkoumání vlastní mysli.

Pozorujeme, jak v ní jednotlivé myšlenky vznikají a zase odcházejí, ale nesledujeme je. Během tohoto cvičení se často vynořuje určitá myšlenka, která se nám vytrvale vrací. Nejneodbytnější myšlenka často představuje nějaký náš psychologický problém, pokud nejde o všední praktický problém, který právě máme.

Můžeme ho zvolit jako další předmět meditace a zkoumat ho ze všech úhlů, a to bez emocionálního zaujetí. Toto zkoumání vyžaduje nejpřísnější upřímnost a otevřenost, pokud se týká našeho vlastního podílu v celém „problému“.

Tento typ meditace funguje zpočátku nejlépe pod vedením učitele. Jakmile si osvojíme potřebnou techniku, dokážeme ji používat k získání vhledu do toho, co se skutečně děje, a k rozumnějšímu zvládání různých situací.

Tady je ze všeho nejdůležitější si osvojit vědomí, že jsme sami odpovědní za své akce a reakce.

Měli bychom dospět k jasnému poznání toho, že to nejsou ostatní lidé, ani nepříznivé okolnosti našeho života, kdo nebo co nám působí stav štěstí, smutku, hněvu nebo čehokoli jiného.

Pouhé čtení o tom všem nemá žádnou hodnotu bez vlastní zkušenosti. Sami si volíme, jakým způsobem budeme reagovat na to, co nás potká, a způsob naší reakce je dán naším vnímáním a předchozími zkušenostmi.

Až příliš často reagujeme určitým způsobem, aniž jsou nám dostupné všechny potřebné informace, protože si ani neuvědomujeme jejich existenci, nebo neovládneme své emoce.

Emoce zatemňují vědomí a narušují vnímání. Nikdo nedokáže „vidět“ nějakou situaci tak, jaká opravdu je, pokud ho ovládají silné emoce.

Lidé si obvykle myslívají, že je dobře reagovat rychle, a měli by pravdu, pokud bychom dokázali reagovat na to, co se skutečné děje – to jest na realitu. Podívejme se však na to, jak obvykle vypadají vztahy mezi lidmi; často je kazí právě rychlé a zaslepené první reakce, které mohou mít katastrofální důsledky v podobě nenávisti a krutosti.

Proto je naší povinností se co nejvíc vynasnažit, abychom získali vhled do skutečné přirozenosti jevů. Zde bych ráda podotkla, že mezi všemi náboženstvími pouze buddhismus nevede své vyznavače k válkám, jimiž by chtěli vykořenit jiná náboženství, nebo někomu vnucovali vlastní víru, třebaže mnichové a mnišky někdy brání sebe i jiné lidi i se zbraněmi v rukou, ale dělají to bez hněvu a plně si uvědomují skutečný smysl svých činů.

V případě některých lidí pocházejících ze zemí s buddhistickou kulturou, kteří například v theravádových státech vstupují na krátkou dobu do klášterů jako rekruti, platí, že jejich jednání se nedá předvídat ani patřičně řídit. Nejsou příliš vzdělaní v dharmě.

Cíl buddhismu, osvícení, se nedá nikomu vnutit, je to záležitost individuální odpovědnosti.

Zdroj: Ctihodná Adriene Howleyová, Nahý Buddha – Jednoduché vysvětlení „nového“ starého náboženství, Talpress, 2001