Meditace soucítění

Líbí se vám článek?
[Total: 0 Average: 0]

Nejvíce povznášejícím tématem meditací jak pro člověka věřícího v reinkarnace, tak pro člověka, který v ně nevěří, je univerzální soucítění.

V této formě meditace si člověk představí, že je ve společnosti tří osob.

Po jeho pravici stojí osoba, kterou nejvíce miluje, vlevo zase taková, kterou nejvíc nesnáší, možná ji dokonce nenávidí nebo se jí bojí, a přímo před sebou si představí cizího člověka, k němuž má naprosto neutrální vztah.

Nyní myslíme na to, že jsme všichni existovali v minulosti tisíckrát jako lidé, příslušníci obou pohlaví a s různými sklony a vlohami, a pak vyměníme nejvíc milovanou osobu za nejvíc nenáviděnou, pak za tu, která je nám zcela lhostejná, potom je zase vyměníme, a tak dále, a myslíme přitom na to, že každý z těch lidí mohl být někdy milující matkou nebo otcem, nepřítelem, nebo osobou, která by nám byla úplně lhostejná.

Zážitek, kdy vidíme přítele měnit se v nepřítele, cizince v člověka, který je nám velmi drahý, nebo nepřítele, jak se stává naším přítelem, není zas tak výjimečný ani v našem běžném, každodenním životě, ať už se domníváme, že jsme v minulosti opravdu prošli jinými „životy“, anebo ne.

Pro praktikujícího, kterému je zatěžko přijmout představu osobní reinkarnace, se používá kontemplace nad tím, jak každá cítící bytost prochází nevyhnutelným utrpením toho či onoho typu v tomto životě; i tato meditace v člověku posílí soucítění se vším živým – tedy univerzální soucítění.

Univerzální soucítění

Toto univerzální soucítění neznamená nějakou lacinou sentimentalitu. Neočekává se, že si padnete do náruče s člověkem, který zneužívá děti, nebo s nějakým sadistou. Uvědomíte si však, že Buddhova přirozenost – potenciál k osvícení – se skrývá v každém lidském jedinci, i to, že záleží na tomto jedinci samém, zda se tento jeho potenciál rozvine nebo ne.

K dosažení tohoto cíle existuje hojnost různých návodů, ale stejně ho dosáhneme až tehdy, budeme-li připraveni.

Univerzální soucítění je takový postoj naší mysli, který nám umožní vidět ve zločinci strádající bytost, která je na tom v podstatě podobně jako my sami. Co dělat, abychom v takovém případě něco zlepšili, je problematická otázka ale to, že praktikujeme soucítění, nutně neznamená, že musíme s takovým člověkem vyhledat osobní kontakt.

S přístupem univerzálního soucítění budeme však vždycky připraveni se skutečnou empatií a sympatií vypustit z mysli touhu po pomstě, „odplatě“, nebo po trestu pro toho, kdo je pokládán za zločince.

Univerzální soucítění neznamená, že by člověk měl zanedbávat vlastní obranu. Jak jednou řekl láma Thubden Ješe, dnes už zesnulý tibetský učitel, komunitě perzekvované obzvlášť agresivním člověkem: „Máme soucit, ale nejsme žádné rohožky.“

Ne každý buddhista nastaví druhou tvář, když ho někdo uhodí. Udělá to, co je potřeba udělat, ale bez jakýchkoli pocitů hněvu.

Meditace se prováděly už před Buddhovými časy, ale Buddha pokládal jogínské mystické stavy, kterých se dosahovalo pomocí bráhmanských praktik, za vytvářené a podmiňované myslí meditujících, a proto nevedoucí k plnému osvícení, to jest stavu, kdy vidíme věci takové, jaké v přítomném okamžiku skutečně jsou.

Během svého asketického období Buddha vyzkoušel všechny tyto metody, jak získat vhled, a třebaže je nezavrhl, vyvinul meditaci, která je známa jako vipašjaná neboli „vhledová“ či „vnorová“ meditace, která ho dovedla k plnému osvícení.

Toto je skutečná buddhistická bhavaná (kultura ducha). V meditaci existují čtyři hlavní oddíly, zabývající se za prvé naším tělem, za druhé našimi pocity a vjemy, za třetí naší myslí a za čtvrté morálními a intelektuálními tématy.

Nejlepší je nepokoušet se přeskakovat žádný z těchto kroků, než ho dokonale zvládneme, protože bez soustředění, které si vyvineme v prvním stadiu, se nám nezdaří žádné pokroky ani v těch dalších. Je rozumné nepřehánět to s délkou meditací natolik, abychom začali k tomuto cvičení cítit averzi.

Zdroj: Ctihodná Adriene Howleyová, Nahý Buddha – Jednoduché vysvětlení „nového“ starého náboženství, Talpress, 2001