Vnímání přítomného okamžiku

Líbí se vám článek?
[Total: 0 Average: 0]

Cvičit mysl je podobné jako cvičit neukázněné zvíře a nejlepší je postupovat zvolna, dokud se nezačneme na výcvik těšit.

Většina lidí žije do značné míry svou osobní i historickou minulostí, a přitom neustále myslí i na budoucnost, takže přítomnou chvíli příliš nevnímá, nevěnuje jí plnou pozornost.

Vnorová meditace nás vycvičí k plné bdělosti a tím i k vnímání přítomného okamžiku a k tomu, abychom ho spatřovali v jeho skutečném vztahu k minulosti nebo v budoucnosti, se svými vzpomínkami, nadějemi nebo tužbami, nedokážeme se radovat z přítomnosti, ani nejednáme v současné, právě probíhající chvíli tím nejrozumnějším způsobem.

Máme sklony se neustále zatěžovat pocity lítostí a výčitek svědomí, dokonce i když jsme udělali všechno, co bylo v našich silách, abychom napravili následky svých minulých nerozumných činů.

Hodně času trávíme tím, že něco chceme, toužíme po něčem, co nemáme, a často ani nemůžeme reálně doufat, že bychom toho kdy dosáhli.

V každém případě necháváme přítomný okamžik míjet, aniž z něj získáme jakoukoli radost nebo pocit míru a klidu, nebo aniž si uvědomujeme možnosti, které pro nás současnost skrývá.

Pokud člověk věří v konečný úspěch a je vytrvalý, první výsledky bhavany (kultury ducha) se brzy projeví.

Zdraví i každodenní vztahy meditujícího se působením klidu a vyrovnanosti, navozených cvičením, zlepší. Člověk si začne víc uvědomovat účinky svého jednání, myšlení i mluvy ve vztahu k jiným lidem, a to má vliv na jeho reakce vůči vlastní osobě a zvyšuje to harmonii jeho života.

Všechno toto soustředění na to, co člověk dělá, nemá sloužit v tomu, aby si člověk začal víc uvědomovat sám sebe, své já. Člověk při meditaci nemyslí na to, co dělá, ve větách typu: „Nyní vdechuji, teď zase vydechuji“.

Naopak na své „já“ zapomene a ztratí se, rozplyne se v dýchání. Nejde už o „mé“ dýchání, ale prostě o dýchání.

Takovým způsobem lidé samozřejmě dosahují veškerých velkých výkonů: malíř, spisovatel, hudebník nebo vědec se naučí svému řemeslu a pak je prostě vykonávají, aniž si přitom neustále uvědomují sami sebe.

Když při meditaci zkoumáme svoji mysl, prostě si uvědomujeme její stav. Ovládá ji přání něčeho špatného, nenávist, myšlenky na pomstu a tak dále? Nebo je plná soucítění, jasného porozumění, spokojenosti?

Meditující se nestává nějakým soudcem, porotou nebo přísným kritikem, který se rozhoduje mezi správným a špatným. Naopak je k ničemu nepřipoutaným pozorovatelem, na ničem emocionálně nelpí, jen pozoruje své pocity, jak vznikají, „vidí“ je a sleduje, jak procházejí kolem a zase pomíjejí. Nečiní mezi nimi rozdíly, neodsuzuje.

Z myšlenek a pocitů nevznikají další myšlenky a pocity, které by je nějak hodnotily a posuzovaly. Neděláme si starosti se svými starostmi.

Zdroj: Ctihodná Adriene Howleyová, Nahý Buddha – Jednoduché vysvětlení „nového“ starého náboženství, Talpress, 2001